Nejsem zřejmě grafoman a nepíši lehce. Jediným důvodem, proč vznikají mé texty, je z donucení, z toho přetlaku, že mám v sobě příběhy, které mne donutí je zpracovat. A tak to vezmu od začátku. Každý nápad, každý námět, to je něco, co se ve mně odehrává. Cíl, myšlenka, něco co mne vnitřně pohlcuje a do čeho se prolnou události sdílené, vyprávěné a prožité. Z té mozaiky vzniká něco nového – v hrnci koření a ingrediencí, co jsem nasál, co mne potkaly, z toho všeho se ve mně přetvoří nový příběh. A já ho mám v sobě. Jedině, když je ten příběh silný, a mám za to, že není zbytí, tak ho musím napsat. Není nic těžšího, než klapat slova a písmenka něčeho, co máte v hlavě, do stránek, trávit čas tím přepisováním, místo abych se kochal z nových nápadů a námětů. A takhle to mám. Docela se usmívám nad tím, jak někteří „spisovatelé“ neví co by psali. Nikdy jsem to takhle neměl. Stejně tak je to s knihami pro děti, ty mám sice v hlavě, ale tam je to pro mne ještě těžší, pohrávat si s tou odvahou ovlivnit myšlení a hlavu malého človíčka. A poezie. Nebýt Mirka Kováříka, tak bych nic nenapsal. Ale každý verš, báseň, je tak osobní, hluboká. V době, která spěchá a necítí, nemám jediný důvod sdílet mé verše. Jen pro pár človíčků, kteří ještě mají tu chvíli se zastavit, občas něco pustím.
Nepíši lehce. Jen svět kolem mne je plátno v mé hlavě, na který se promítají nové a nové příběhy, a jen pár jich má to štěstí, že už neodolám a musím se o ně podělit.
