Nacházíme se v části prvního dílu trilogie nazvaném Hlava od omítky, kde se právě Martin nečekaně setká s dívkou, Irenou, která ho zaujme a po tomto prvním setkání se utápí v úvahách.
No nemyslet na to se nedalo, když zde opět triumfovala má fantazie a s ní její oči, nohy, boky a obliny. Ale nelítal jsem v tom. Byla to pořád ještě hra a já tak o metr nad věcí. Spíš jen o půl. Babka na rohu vlezla před projíždějící auto, to se zahvízdáním těsně zabrzdilo, šofér, rudý v obličeji, cosi za předním sklem křičel a pravděpodobně to gratulace k vysokému věku nebyla, důchodkyně podotkla něco v tom smyslu, že dneska ‚jezdí všickní jako cvocí‘ a nedbale se šourala na druhou stranu vozovky. ‚Snad nedostane infarkt’ blesklo mi mozkem při pohledu na řidiče, ale stále jsem se vznášel nad filosofií jednoho dívčího těla, na svém růžovém obláčku, a abyste vážení čtenáři, měli trochu radosti ze života, prozradím, co se mi v té blahé chvíli přihodilo. Šlápl jsem do hovna.
Život není peříčko, vím to dávno, vlekl jsem postiženou nohu trávou u kraje chodníku, šoural jsem ji asfaltem, abych se zbavil nepříjemného předmětu doličného a přemýšlel co udělat tomu šéfovi přes zákon
schválnosti, až se mi jednou dostane pod ruku. Euforie se nenávratně vytratila, ale přinutil jsem se ke klidu, přinutil jsem se kysele zasmát, kyselost ale vyprchávala, usmál jsem se volněji a flegmaticky vytvořil nad hlavou veselý obláček s nápisem ‚Dopr…!‘.
Paní s úzkostlivou tváří se na mne soucitně zahleděla v domnění, že jsem postižený, a že mám patrně českou protézu, když se s tou nohou tak vleču. Pousmál jsem se bolestně na ni, abych v ní indukoval pohoršení nad tím zlým světem rozsévajícím mrzáky. Kdyby znala způsob, jak se mnou probrat mou situaci, jistě by nezaváhala. Těsně před okamžikem, kdy mne měla minout, a kdy její oči byly vpity účastně do mých, jsem přešel do normální běžné chůze. Neviděl jsem ji už nikdy potom, protože jsem odolal pokušení se ohlédnout, ale pevně věřím, že jí výraz překvapení, který jsem letmo stačil zahlédnout, nikdy nevymizel. A také doufám, že již nikdy nepotrápí kteréhokoli postiženého svým přelaskavým soucitem.