Martin, hrdina trilogie, se dostane ve druhém dílu na ‚civilku‘ – náhradní vojenskou službu do nemocnice jako nekvalifikovaná pomocná pracovní síla k ruce sestrám a lékařskému personálu. Musí také sloužit noční a víkendové služby a zrovna se s ním na jedné noční službě nacházíme.
Nespal jsem dobře, cítil jsem za zády telefon, za oknem hučela ulice, světlo lampy dopadalo částečně do místnosti, což jsem viděl, když jsem se probudil v půli noci z toho neklidu a napětí, oči z plakátů na stěnách na mě stále stejně monotónně civěly, místnost byla cítit cigaretovým kouřem, zbytky jídla, ponožkami, v rohu bzučela lednička. Napil jsem se vyprchalé limonády, upravil si polštář, přitáhnul pokrývku a zkoušel spát. Když se mi to podařilo, zazvonil telefon a znovu jsem ucítil bušení na srdci. Bilo mi rychle, já hmátnul po sluchátku, zvrhnul jsem skleničku s vajgly, ty se rozsypaly a rozkutálely po stole, strhnul jsem sluchátko a se zkroucenou šňůrou u ucha řekl:
„Martin, co se děje?“
Hlas jsem měl suchý, v místnosti byl cítit pach rozsypaného popela. Alena z Áčka byla na druhém konci; slyšel jsem, jak říká:
„Budeme tě tu za půl hodiny potřebovat, máme tu exitus, my ho připravíme, tak já ti pak zavolám.“
„Jo, já pak přijdu.“
Ve sluchátku to klaplo. Proč mě ta kačena musela budit už teď? Nechápal jsem, srdce mi pořád silně bilo, pořád tu byl cítit ten pach, věděl jsem, že neusnu a přesto jsem zůstal zachumlaný pod přikrývkou, rozsvítil jsem lampičku a papírem se snažil vleže shrnout ten rozsypaný humus zpátky do skleničky. Bylo půl druhé. Potom jsem ležel se zavřenými víčky schoulený u zdi a čekal, zda dřív usnu, nebo zda dřív Alena zavolá. Bylo to zrovna na rozhraní, když se telefon ozval, srdce se mi zase rozběhlo, ale řekl jsem, že už jdu, aniž bych počkal, kdo volá, položil jsem sluchátko a potmě hledal plášť.
Chodba byla úsporně osvětlená, zimavá a já odhodlaně rozbíjel ticho klapotem špitálních sandálů. Než jsem dorazil na oddělení, byl jsem skoro probuzený, i když trochu rozechvělý, a srdce mi už běhalo téměř normálně.
Alena ve světle malé pracovní lampy vypadala vybledle a unaveně, byla nenamalovaná, starší, vlasy jí neuspořádaně padaly do čela. Chodila po místnosti. Prsty nervózně komíhaly cigaretou. To světlo v sesterně bylo měkké a útulné, sesterna vypadala jako zázemí – a byl to ostrov zázemí proti světu okolo. Ale to byly jenom moje pocity z rozespání a afektu probuzení.
„Tak už jseš tady,“ polkla rezignovaně.
Vyšli jsme, Alena zahnula do sprch a já šel za ní.
„Zatím jsme ho dali sem, abysme ho nepřipravovaly před ostatními pacienty.“
Mlčel jsem. Na posteli ležel ‚exitus‘. Měl křečovité rty, černé, tuhé, mastné vlasy, na zažloutlé tváři úšklebek. Dlouhé bílé nohy zakončené trčícími palci a naoranžovělou zrohovatělou kůži na ploskách chodidel. Nehybný, tuhnoucí, ještě před několika desítkami minut živý.
„Skočím pro penál,“ řekl jsem Aleně; v zorném úhlu jsem měl jak tu postel, tak sestru. Ta se dívala jen na postel a vypadala dost zakysle.
„Tak běž, ať to máme z krku, ale nevim, jestli ho tam dostaneme.“
„Hm… Ale musíme to aspoň zkusit.“
Ani jeden z nás to nechtěl zbytečně prodlužovat a nestáli jsme ani o komplikace, ani o nic jiného.
Ke komoře jsem sjel nákladním výtahem, nechal otevřené dveře a v té tmě hledal vypínač. Když se rozsvítilo, odemkl jsem a zavezl jeden rozviklaný vozík do výtahu. Zhasl jsem, zaklapl za sebou plechové dveře výtahu a vyjel vzhůru. Zarejdoval jsem penálem do koupelny a vrátil se na sesternu pro Alenu.
„Tak jdem,“ řekla odevzdaně. Pochopil jsem, jaká bude ‚radost‘ s ní spolupracovat. Podala mi rukavice a čekala.
„Já vezmu vršek,“ řekl jsem jí a šel k hlavě postele, Alena si natáhla latexové rukavice a šla k nohám. Přisunul jsem penál k posteli. Celou dobu jsem se snažil na nehybné tělo moc nedívat, ale teď jsem ho musel vzít pod rameny a přehodit do plechového korýtka.
„Tak jedem, raz dva tři!“
Držel jsem ho pod rameny, zabral jsem, trup se uvolněně prohnul, hlava spadla dolů, nadzvedával jsem ho, ale pánev a spodní část zůstala na posteli. Alena ho neuzvedla. Byl těžký. Také lehounce vlažný. Jak jsem si to uvědomil, naskočila mi husí kůže.
„Ještě jednou, musíme ho tam dostat, zaber, pořádně!“
Bylo mi to jedno, co si myslí, ale chtěl jsem to mít už za sebou. Nic neříkala, takže jsem to znovu odpočítal, znovu zabral a ona s ním opět nepohnula. Bylo to marné. Mrtvy měl tak ke dvěma metrům a odpovídající váhu. Zkoušeli jsme ho přetočit. Nic. Jenom ležel víc zkroucený, pootevřené oči, v koutku úst špičku jazyka, voskující kůži a já se nechtěl s tímhle tělem a v tuhle dobu přetahovat. Alena se na mě dívala, vypadala nešťastně.
„Neměli bychom někoho zavolat na pomoc?“
„Já nevim. Koho?“ Pokrčila rameny.
„No, a co kdybych ho vodvez i s postelí a ráno ho s klukama přehodíme.“
Při představě, že by měla někoho volat a zatěžovat se s tím ještě nějakou dobu, souhlasila. Mrtvému to bylo jedno, jestli bude ještě do rána v posteli, stejně jako mu bylo jedno, že na blednoucích nohách má fialovou vizitku. Genciánová violeť se mu vpila do kůže velkými tiskacími písmeny. Benda D. A datum.
Odstavil jsem penál do kouta, srovnali jsme zkroucené tělo, co to šlo a Alena přetáhla přes postavu čisté prostěradlo. Postel mu byla skoro krátká. Odbrzdili jsme postel a já sunul měkká pogumovaná kola po linu směrem k výtahu; Alena beze slova zmizela na sesterně.
Otevřel jsem dveře, výtah tu stále čekal, já vtlačil zatížené lůžko do prostoru kabiny. Zašátral jsem po spínačích, nahmatal tlačítka vedle sebe a zmáčkl to nejspodnější. Čtyři patra dolů s mrtvolou. Výtah sebou škubnul a rozjel se. Pomrkávající žárovečka u stropu vystínovala postavu na lůžku a mě napadlo, že jestli se v tuhle chvíli ta zahalená postava pohne a nadzvedne, tak je po mně. Naprosto bytostně jsem cítil, že mi zbělí vlasy, že omdlím, nebo tu zemřu na infarkt, snažil jsem se na obdélník postele raději nedívat, nadával jsem si, co že mě to napadá za nesmysly, výtah se sunul dolů do tmy, jen míjená patra přelévala světelné pruhy po prostěradle, a to imitovalo pohyb zemřelého, byla rozespalá noc a já s mrtvolou v kabině výtahu. Uvědomoval jsem si vědomě a racionálně, že kdyby se mrtvý pohnul, pak že by nebyl mrtvý, bylo by vlastně dobře, že ještě žije. Jenže jsem nedokázal odehnat pocit, že kdybych zahlédl pohyb, tak že z toho zkolabuji já. Do toho všeho to sténající strašidelné povrzávání výtahu, kterého si člověk ve dne ani nevšimne; v noci to byl příšerný zvuk. K tomu vlnění světel a stínů. Srdce mi tlouklo rychleji, než kdybych utíkal a byl jsem rád, když výtah sjel dolů.
Zastavil s trhnutím, světlo s klapnutím zhaslo a já si uvědomil, že jsem nenechal na chodbě svítit, takže zde byla naprostá tma. Vzápětí mi došlo, že dveře výtahu jsou na opačném konci kabiny. Obklopila mě hluboká temnota, naprosté ticho, doslova mrtvolný klid, jen sípání mého dechu v malém, příliš těsném prostoru s mrtvým. Já propadl hysterii, snažil jsem se protáhnout škvírou kolem postele u stěny výtahu, marně, mezera byla příliš úzká, postelí nešlo pohnout, byl jsem tu uvězněn a v mé mysli se mrtvola začala pohybovat. Lomcoval jsem pelestí v naději, že rozšířím škvíru podél stěny. Nešlo to. Zděšený jsem zoufale vyskočil na okraj postele a s vědomím, že mě zachytí kostnatá ledová ruka, jsem se přeplížil kolem tušeného obrysu postavy, nohou jsem vykopl dveře výtahu na protější straně, v záblesku rozsvíceného světla kabiny zahlédl vypínač, skočil jsem k němu a rozsvítil. Byl jsem ledově zpocený a srdce mi jako sbíječka zběsile naráželo do pohrudnice. Opřel jsem se o zeď suterénu. Klid, klid, klid, opakoval jsem si, zprudka vydýchával jsem ten nápor na nervovou soustavu, teprve potom jsem znovu otevřel dveře výtahu. Obrys pod prostěradlem připomínal mumii. Snažil jsem se vytěsnit představu, že teď, na téhle chodbě, praskne žárovka.