Hlava od omítky
Hlavu od omítky vnímám jako iniciaci, zasvěcení, léčbu z naivity. Martin (ústřední postava všech dílů) je vtipný (možná chvílemi až křečovitě), inteligentní a dobrý pozorovatel a glosátor. Především je to sexuálně probuzená, lačná a vnímající bytost. A jeho lov je úspěšný. Paralelně se rozvíjí dva příběhy Martina a jeho vztahů se ženami. S Irenou je to intenzivní, spalující a rychle postupující vpřed. Až moc hladce. Ale autor rozhodně neaspiruje na dílko z červené knihovny. Rozuzlení autor dávkuje a poslední vrstvu pointy si schovává až na úplný konec. Hořká pravda jen tak ledabyle, přesto ničivě, vyklouzne z ženiných úst… S Irenou to Martin prožívá stoprocentně a já mu to věřím. Do tohoto románku vstupuje bez rezerv a s optikou vášně přicházejí i poetické obrazy vidění světa. Druhý pól Martinovy osobnosti se rozkrývá příběhu s dívkami Ivou a Bělou. A dohromady se skládá první barevná kostka z téhle skládanky, kterou bude portrét hrdiny.
Formálně je první část trilogie sevřená, až úsporná. Autor se ukazuje jako schopen poetických obrazů, ale i vtipných pasáží, které občas pociťuji jako vyplňující vatu. Možná až moc prostoru je věnováno motivům, které mi přijdou banální, jasně se cítím být v generačně odlišné perspektivě.
Causa Bibendi
Tahle část sleduje Martina o životní kapitolu dál, na civilní službě v nemocnici. Autor poprvé sahá do výživného inspiračního pramene (tak jako později mnohokrát): důvěrné znalosti specifického prostředí. A své postřehy dokáže umělecky zpracovat a patřičně vytěžit. Martin nemá jinou možnost než přežít vyměřenou délku civilní služby. Je to ubíjející, potupné, drsné, pikantní, nesnesitelné. Jaký najít únik? Causa bibendi et causa sexus. Autor to podává autenticky až tak, že četba byla pro mě až nesnesitelná. Navíc svůj příběh buduje na nabalování malých zrnek a cyklení motivů. Však jaký jiný je režim v takovém zařízení? Pořád ta samá rutina; potupné, nekvalifikované práce. Ponoření do hmoty, tělesnost: rozpadající se těla a na druhou stranu zoufalé snahy o únik skrze alkohol a sexuální hrátky. Moč, výkaly, krev, dezinfekce, smrt. Rozptýlit se a zapomenout chtějí všichni, a tak se snaží. Buď návštěvou putyky nebo nasáváním lahváčů kombinovaných s alkoholem vlastní výroby. Ženy jako sexuální objekty kolem Martina defilují a on postupně otupuje. Je to autentické. A mezi nimi Kamila, jedna z mnohých. Ale podle autora je tahle dívka jiná, je to pro Martina osudová šance. A já mu tohle nevěřím. Nicméně příběh nabere rychlý obrat a brutální, velmi silnou pointu, která se opět nerekrutuje červené knihovny.
Martin má ještě soukromou metodu úniku: je to komunikace s Dívkou, imaginární postavu, která se mu občas zjevuje a němě, svým výrazem, postojem ho vytrhává z reality, někdy i provokuje. Dívka představuje protipól té stoprocentní tělesnosti a tíži, kterou nemocniční prostředí saniťáků vykresluje.
Formálně není tato část nijak rafinovaná. Vyprávění je neúsporné, hodně epické. Květnatý ráz bují tím, že se autor vrací k motivům, které se v rámci chodu nemocnice stereotypně opakují. Ukázkovým, tragicko-komickým příkladem je péče o pacienta Vláska, který stále dokola a již očekávatelně pouští stolici, čímž se nechutnost scény neotupuje, ale naopak se tím stupňuje pocit zoufalství.
Nic není horší
Musím se přiznat, že závěrečný díl, který je dost překvapivým způsobem spojen s těmi předchozími, je moje srdcovka. Vznikl po mnohaleté pauze a je to znát… Autor příběh usadil opět do prostředí, které důvěrně zná. A tak má ruce trumfy: autentické postřehy bystrého pozorovatele a poutavé popisy. Nápadně odlehčené prostředí a kulisy přírody vytvářejí jasný kontrapunkt k bezútěšnosti nemocnice.
Příběh je rafinovaně uspořádaný. Prolínají se v něm tři časové roviny a autor to čtenáři vůbec neulehčuje. Chvíli mi trvá zorientovat se v postavách. Docela dlouho v sobě živím podezření, že dvě ženské figury splývají a marně čekám na rozuzlení. A ještě je tu jedno koření: k tomuhle příběhu patří písničky a autor je cituje vždy, když korelují s příběhem. K úplnému porozumění je žádoucí znát je dobře, a to vůbec není samozřejmé.
Z četby příběhu, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, číší nostalgie a chvílemi melancholie (dvě z prolínajících vrstev jsou vzpomínkové) až k hranici sebetrýznění, ale v závěru dochází hrdina k jakémusi přijetí. Třetí vrstva, odehrávající se v přítomnosti, je vděčným zdrojem komické linky. Ano, k odlehčení dochází i díky humoru. A jak jinak, důležitým motivem je opět láska a sexualita, ale také kamarádství a sounáležitost. Ale také zrada, která přináší zranění, jež si člověk nese jako jizvu na celý život. V tomto díle jako jediném se Martin pouští do velmi intimních, důvěrných vztahů, což je vrstva, která se v prvním díle příliš nedaří a v druhém úplně chybí.
Celek
Když jsem se do četby pouštěla, neměla jsem valná očekávání. Představovala jsem si příběh propojený hrdinou, který ve vyprávěcím sledu valí jednu epizodu za druhou. Překvapilo mě, že autor (ač amatér) vytvořil tři různorodé části, které mohou fungovat samostatně, a přesto udržel hlavní postavu konzistentní, proměňující se a vyvíjející se v čase. Je patrné, že už na začátku stála jasná koncepce. Jednotlivé epizody či postřehy napříč díly dávají dohromady logiku, souvisejí spolu a skládají se v mozaiku – tvoří obraz jednoho neobyčejně obyčejného kluka a jeho posun v čase. Když vezmu v úvahu, že to celé vznikalo v horizontu přibližně dvaceti let, přijde mi to vlastně dost obdivuhodné.