Pragmatický workoholik Viktor se vyrovnává s rozvodem a vyhazovem z práce tím, že si z prázdné ložnice vytvoří ateliér a dá si za cíl stát se úspěšným fotografem. Příběh vypráví o tom, že pracovitý a cílevědomý člověk dokáže překonat rány života a znovu se dobrat úspěchu. Jestli je ovšem úspěch vždy opravdu úspěchem.
Nacházíme se v místě děje, kdy Viktor získal objednávku na fotoobrazy „kamarádek“ ženatého a zámožného podnikatele. Dopoledne má do ateliéru přijít jedna z nich.
Šero pokoje. Strach probuzení. Srdce mi bouřilo. Snad z uspokojení. Nebyla to nemoc. Nic. Jen vytržení ze spánku. Jen napětí. Výstava. Další práce. Posun. A špetka odvahy. Z téhle cesty.
Karina byla mohutné poprsí. Jako dva měchy na štíhlém slabém těle. Karina byly dudákovy měchy. Hříčka přírody. A dva řezáky vyčnělé vpřed. Jako ta ňadra. Bůh je šprýmař. To byla první reakce. Myšlenka. A vzápětí to bylo podtrženo. Její hlas měl znělou podobu:
„Dobrrrý den! Jsem Karrrina!“
Karina byla nad věcí. Nad svými prsy. Nad ráčkováním. Nade vším. Spát s takovou ženou mělo své výhody. Na nic si nehrála. Nikdo si na nic nehrál. Hrát se mohlo s těmi obelisky. A s metaforami vady řeči. S odstupem. Mezi tím a živočišnou sexualitou. Tu měla v očích. V těle. Ve slovech.
„Hele, Viktorrre, tyhle voprrrcanice tě jako živěj, jo?“
„Jaké ‚voprcanice‘?“
„Že fotíš kundičky a kozy a prrrodáváš to, nebo to to tak není?“
„Takhle bych to asi nenazval.“
„Ale je to tak, ne? To mi Marrrian říkal. A říkal, abych ti to neříkala.“
„A proč mi to říkáš?“
„No, aby ses nestyděl mi říct, abych se svlíkla! Já totiž nemám moc času. A každej chce vždycky vidět mý kozy, co taky jinýho! Tak to nebudeme zdrrržovat!“
„No já to tak vlastně ani úplně…“
Mezitím ze sebe strhala šaty. Odhodila podprsenku. Prsa se houpala. Ztuhl jsem. Nevím proč. Ale bylo to absurdní. Fatálně pitoreskní. Jen mi to připomínalo popravu. Oběšence. Zhoupnutí na oprátce. Polkl jsem.
„Oblékni se. Karino!“
„Prrroč?“
„Budeš se několikrát svlékat!“
„No, jak teda myslíš!“
A já to myslel vážně. Houpavé pohyby. Stroboskopicky. Ještě zachycená břemena v podprsence. Houpavé zachycení děje. Její zubatý úsměv. Útlé boky. Její trojzubé křivky v oblasti genitálií. Pokrčená krajka prádla. Nebylo to o ničem jiném. Viděl jsem to. To prolínání. Byla to rychlovka v houpavém třídobém rytmu. Pohlazení. Úsměv. Peníze. Projekce symbolismu a kopií na zdi univerzálního vězení. Začínal jsem Velebilovi rozumět. A bylo to smutné.